Navždy uvězněná - Články

Rozhodla jsem se.

Thu, 19 Mar 2009 23:22:35 +0100

Nevím, jestli ještě někdy dokážu být normální... Tvářit se tak ale mohu.

Mám pocit, že jsem svou bolest dávala až příliš najevo, nijak zvlášť jsem se nesnažila svá trápení skrývat... To se teď ale musí změnit.

Mrzí mě jizvy, ty už nevymažu... Ale pokusím se navenek působit šťastně a bezstarostně, nenávidím odsouzení...

Už teď jsem sebevědomější. I uvnitř.

Jídlo, jídlo, jídlo

Tue, 03 Mar 2009 10:32:02 +0100

Nespím, přirozeně. Nemohu, dnes jsem to s jídlem zas přehnala. Většinu času mám pocit, že život absolutně nemá smysl (konkrétně ten můj), lépe řečeno má smysl nebýt a chci-li svoje pocity vyjádřit úplně přesně - má smysl dobrovolně se ho vzdát. Každý den se trápím, v duchu volám o pomoc, brečím se žiletkou v ruce a zažívám stavy šílené touhy po smrti... Patetické, že? Momentálně jsem však relativně klidná, sic jsem to úplně zkazila, ale nemá smysl se nějak vzrušovat, snažím se zachovávat si od té strašlivé reality odstup. Ne snad z důvodu, abych přestala uvažovat o vysvobození v podobě dobrovolného odchodu ze života (toho bych se vzdát nemohla), ale zkrátka proto, abych netrpěla zbytečně; uvnitř mě je nekonečná bolest… avšak připadá mi nesmyslné dávat to jakýmkoli způsobem najevo; nevyžívám se v tom, jako se lze vyžívat v bolesti plynoucí z nešťastné lásky, není v tom ani špetka umělecké krásy jako v případě jiných utrpení, zde je na místě jen snaha o necitelnost…

Zítřejší den s sebou přinese další šanci, tedy další pokles… a zmařené naděje.

6. února

Fri, 06 Feb 2009 14:05:35 +0100

Momentálně nevím, co chci...

sn:	půl skleničky odtuč. mlíka
sv:	jablko, kousek mandarinky
o:	pomeranč
sv:
v:

Jsem naživu, jen abych si mohla vybrat svůj způsob smrti

Thu, 20 Nov 2008 21:25:57 +0100

Jen co budu mít možnost... udělám to znovu.

Můj život bude mít zase smysl. Je to to jediné, na co se těším a co mě zároveň děsí.

20.11.

Thu, 20 Nov 2008 15:12:23 +0100

Můžu křičet

brečet

prosit

mlátit hlavou do zdi

otupovat svou bolest žiletkou

...

ale žádná pomoc nepřijde.

Dopis

Wed, 19 Nov 2008 20:26:55 +0100

Zdá se mi, že tvůj pohled na věc ze mě dělá člověka nevyzrálého a povrchního (tím netvrdím, že si tohle skutečně myslíš) - když se nedokážu povznést na něco tak nedůležitého jako (...) Moje pocity mi ale nedovolují jinak než se proti tomu bránit, protože já se naprosto chápu a vůbec se sobě nedivím, musím ale říci, že už mě přestalo bavit (víc než jen to) to pořád dokola vysvětlovat, obhajovat, dávat do souvislostí, akorát se tím totiž prohlubuje ta moje domněnka, že mě nikdo nechápe. Alespoň nikdo z těch, kteří se pohybují okolo - možná se ale jen svěřuji nesprávným osobám, možná kdybych se bavila s někým, kdo trpí tou posedlostí, sklidila bych větší úspěch. Ale ono i takové pochopení moc praktického využití nenaskýtá, obvyklým dodatkem bývá, že by dotyčný skutečně rád pomohl, ale prostě neví jak. Já si toho samozřejmě vážím, ale... na tyhle řeči už nějak nemám sílu ani reagovat; jediné, co by ve mně vzbudilo skutečný zájem, by byl návrh na nějaký postup řešení, přesné pokyny, co mám dělat... Jenže nic takového zřejmě neexistuje, mým úkolem je to tady prostě nějak odžít a všechno hezky poslušně trpět. Obyčejný život člověka dle mého nemá smysl, pokud se však něčí život dá označit za jednu velkou zkázu, nemluvila bych už o nesmyslnosti života jako spíš o smyslu smrti, nebytí. Chtěla jsem ale říci - chápu, že to asi nemůžeš úplně pochopit, tady jde o víc než jen o ten fakt, (...). Absolutně to nabourává můj svět (a že to nemá smysl? Vždyť celý můj život nemá smysl!), já si totiž myslím, že v sobě mám ještě část jí, a možná i to je příčinou, proč je pro mě tento stav tak nesnesitelný. Pokud tomu tak skutečně je, jsem přesvědčená, že je to stav trvalý, neměnný; záleží pouze na tom, jak to nazvu - pokud to nazvu anorexií, je tato anorexie nevyléčitelná, protože tu se mnou byla po celý život. Je to část mojí osobnosti, ten perfekcionismus, touha po dokonalosti a vše, co se s tím pojí... Z toho mě asi těžko něco vyléčí, snad by se ale i s tím dalo žít relativně bezbolestným životem, pokud by se však můj současný stav změnil.

Díky (...) Možná nemá smysl usilovat o to, abych ti svoje myšlenkové pochody a stanoviska podrobně vysvětlila a objasnila, proč na danou věc nahlížím právě tak, jak na ni nahlížím, tím se to nevyřeší... (...) Jen potřebuji vědět, že jednou mi život nebude působit takovou bolest... Prosím, PROSÍM.

Posedlost

Wed, 12 Nov 2008 19:12:29 +0100

Všechno si to píšu, a potom - ve chvílích volna, kdy mám stoprocentní jistotu, že jsem nikým nepozorována - si to dokola neustále pročítám a snažím se utvořit si objektivní názor a svou (ne)ukázněnost zhodnotit. Problémem je, že to nikdy nemůže být takové, jaké bych si přála (=dokonalé), jelikož ty dva cíle, ke kterým to celé má směřovat, jsou vzájemně se vylučující. Radost z úspěchu tedy bude vždy poloviční, přičemž obavy z nesprávnosti mého počínání budou pokaždé větší...

Nemohu se hnout z místa.

Ať se to zlepší, prosím.

Bojím se, že neexistuje řešení

Tue, 04 Nov 2008 22:59:36 +0100

Jsem tak vyčerpaná... Nenávidím všechny ty ignoratní doktory, kterým v současné době dávám za vinu moji druhou prohranou bitvu. Kéž bych prohrála i válku, to by totiž znamenalo její ukončení...

Rozcestí

Tue, 04 Nov 2008 14:43:11 +0100

Jsem zpět.

Pravděpodobnost, že by si mě někdo pamatoval, je dle mého opravdu mizivá, uvádět svou starou adresu mi tedy přijde zbytečné. Přesto však mám od včerejšího večera, kdy mě ta myšlenka znovuzahlcování internetu svými myšlenky, pocity a názory prostřednictvím blogu.cz napadla, představu o začátku prvního článku zcela jasnou: (pro mě) znamená návrat, proto nemohu začít jinak.

Nedávno jsem si svůj starý blog pročítala a musím přiznat, nestačila jsem se divit - příliš valné mínění o sobě nemám, ale co se týče těch žvástů, co tam byly publikovány - to že jsem opravdu psala já? Divím se, že se mi příchozí v komentářech nevysmáli, připadalo mi to tak sentimentální... Na druhou stranu se ale celkem chápu: ocitala jsem se v jakémsi bludném kruhu trvajících pocitů beznaděje a touhy po vysvobození, z něhož prostě nebylo úniku. Občas jsem se zmohla na nějaký ten vzdor a pokus o zvrat, nakonec to však vždy vedlo akorát k prohloubení negativních pocitů. Ve skrytu duše jsem stále na něco čekala, byla jsem přesvědčená, že NĚCO se stát musí, ať už to pro mě bude pozitivní či negativní.

A stalo se...

Najednou jsem už nebyla sama. Měla jsem ji, ona byla stále při mně... a pak jsem měla jeho, toho, který měl schopnost mě z toho dostat. Ale teď se opět nacházím na rozcestí a nemohu se rozhodnout, kterým směrem se vydat... Snad neudělám znovu stejnou chybu.