Nespím, přirozeně. Nemohu, dnes jsem to s jídlem zas přehnala. Většinu času mám pocit, že život absolutně nemá smysl (konkrétně ten můj), lépe řečeno má smysl nebýt a chci-li svoje pocity vyjádřit úplně přesně - má smysl dobrovolně se ho vzdát. Každý den se trápím, v duchu volám o pomoc, brečím se žiletkou v ruce a zažívám stavy šílené touhy po smrti... Patetické, že? Momentálně jsem však relativně klidná, sic jsem to úplně zkazila, ale nemá smysl se nějak vzrušovat, snažím se zachovávat si od té strašlivé reality odstup. Ne snad z důvodu, abych přestala uvažovat o vysvobození v podobě dobrovolného odchodu ze života (toho bych se vzdát nemohla), ale zkrátka proto, abych netrpěla zbytečně; uvnitř mě je nekonečná bolest… avšak připadá mi nesmyslné dávat to jakýmkoli způsobem najevo; nevyžívám se v tom, jako se lze vyžívat v bolesti plynoucí z nešťastné lásky, není v tom ani špetka umělecké krásy jako v případě jiných utrpení, zde je na místě jen snaha o necitelnost…
Zítřejší den s sebou přinese další šanci, tedy další pokles… a zmařené naděje.
Jsi geniální...! V tom smyslu, jak dokonale dokážeš popsat situace, bolest, nepopsatelné... Ráda bych ti napsala, jak ti rozumím a proč ti tak rozumím.. ale takhle veřejně by to asi nebylo úplně rozumný. Kdoví.. Je to jako nepochopitelné prohlubování jizev.. Pláč, nepochopení, zoufalství.. a proč? nesmyslně.. Nedokážu to popsat tak jako ty, ale snad se nebudeš zlobit, když ti řeknu, že chápu jak se cítíš.. Není to žádná planá útěcha a ani zas tak moc do věcí nevidím.. Ale sama se divím, že tu po včerejšku ještě jsem.. ..jizvy nejdou zahojit, kolotoč nejde zastavit, utrpení nelze potlačit, a jediné řešení, které se nám nabízí, vlastně vůbec není řešením...