na Blog.cz

Jojo. Myslím si, že přesně vystižené..

achjo :(

Teda.., myslím si, že naše stavy mají hodně podobností, v tom, co jsi napsala v komentáři u mě, se docela často nacházím i já, až k tomu nemůžu najít další slova a můžu ti jen přitakat. Až se musím ptát, jestli si fakt člověk musí připadat na všechno tak sám, proč musíme vnímat, že jsme do tohohle světa byly vhozeny se všemi těmi problémy, aniž by to dokázal někdo chápat, aniž by to mělo uspokojivý řešení a viditelný smysl... Já vnímám čím dál víc, jak se moje myšlení od ostatních vzdaluje, jak je nedokážu chápat a oni nedokážou chápat mě. Ale není to jen pocit? Možná je všechno jednodušší... kéž by bylo. Když se podívám zpátky, vidím časy kdy jsem si představovala, jak se všechno brzy zlepší, vyřeší, až mi zbyde jen život bez problémů. Ale pak taky vidím, jak v průběhu ztrácím víc a víc věcí, ztrácím sílu, zbytky mého sebevědomí, jak si přestávám uvědomovat svou cenu a uvědomuju si čím dál častěji svou bezmocnost nad tím, co se se mnou děje...

Jak píšeš, bez naděje by to možná bylo lehčí - mně osobně by už nezbylo vůbec nic a všechno bych pak mohla zdálnlivě vyřešit, asi obě víme jak a možná že si obě uvědomujeme, jak obrovsky by se nám mohlo ulevit... No a pak je tu zase ten fakt, že věřím, že existuje něco, co je dokonale dobré, co chce pro nás dokonalé štěstí a co je tu pro nás, a tak si zároveň říkám, proč tohle všechno musím podstoupit, nejde mi ani o moje zdravotní problémy, ani o ty psychický, ale spíš ty úplně duševní, všechno to zklamání, bezmoc, nepochopení...

A tak si myslím, že to, co zažíváme je opravdový duchovní boj, že je tu něco, co nás chce zdeptat a přesvědčit nás, že na světě je jenom špatně, že je pro nás připravený jenom utrpení... Ale to je zaručeně lež. Jenomže ten boj je zatraceně těžký...

A jak píšeš o těch lidech v okolí. Pár přátel mám, jsou to lidi, s kterýma si vcelku rozumím, určitě bych v těch vztazích mohla najít mouchy, ale to nechci, vztahy asi nemůžou být dokonalý, ale jsem za ně strašně moc vděčná. Obdivuju tě, že máš přítele a ještě k tomu tak dlouho ;-) já to párkrát zkoušela, ale tenhle typ vztahů asi není nic pro mě, asi jsem typ co může o lásce jen skládat básničky :) ...tak jsem si začala aspoň ohromně vážit přátelství.

Tyjo, koukám a obávám se, že se z našich blogů stanou za chvíli něco jako prostory pro naši uvažující, vylévající a rozmanitou korespondenci...  :) No což, předpokládám, že se ostatní našich dlouhých komentářů vždycky zděstí a číst je radši nebudou... A ještě jsem se chtěla zeptat, z jaké části republiky ty jsi? já jsem z vesničky na Vysočině.

Tak se drž a bojuj, když spojíme síly, třeba se nám bude bojovat líp... :-)

na tohle jsem nedávno zase myslela, ale ty víš, že to udělat nemůžu... dokonce nemůžu ani udělat jeden hloupej krůček, kterým bych si pomohla, protože nejsem sama. musím myslet na ostatní a ne na sebe. vím, že to máš těžký, ale ber to tak, že jsou na tobě závislí i další, kvůli kterým nemůžeš... a věř tomu, že takoví jsou

To je dobrý. Já se mám tak nějak stejně. Jak ty?

stále jsi naživu? napiš..