na Blog.cz

Nevím, jestli ještě někdy dokážu být normální... Tvářit se tak ale mohu.

Mám pocit, že jsem svou bolest dávala až příliš najevo, nijak zvlášť jsem se nesnažila svá trápení skrývat... To se teď ale musí změnit.

Mrzí mě jizvy, ty už nevymažu... Ale pokusím se navenek působit šťastně a bezstarostně, nenávidím odsouzení...

Už teď jsem sebevědomější. I uvnitř.

Nespím, přirozeně. Nemohu, dnes jsem to s jídlem zas přehnala. Většinu času mám pocit, že život absolutně nemá smysl (konkrétně ten můj), lépe řečeno má smysl nebýt a chci-li svoje pocity vyjádřit úplně přesně - má smysl dobrovolně se ho vzdát. Každý den se trápím, v duchu volám o pomoc, brečím se žiletkou v ruce a zažívám stavy šílené touhy po smrti... Patetické, že? Momentálně jsem však relativně klidná, sic jsem to úplně zkazila, ale nemá smysl se nějak vzrušovat, snažím se zachovávat si od té strašlivé reality odstup. Ne snad z důvodu, abych přestala uvažovat o vysvobození v podobě dobrovolného odchodu ze života (toho bych se vzdát nemohla), ale zkrátka proto, abych netrpěla zbytečně; uvnitř mě je nekonečná bolest… avšak připadá mi nesmyslné dávat to jakýmkoli způsobem najevo; nevyžívám se v tom, jako se lze vyžívat v bolesti plynoucí z nešťastné lásky, není v tom ani špetka umělecké krásy jako v případě jiných utrpení, zde je na místě jen snaha o necitelnost…

Zítřejší den s sebou přinese další šanci, tedy další pokles… a zmařené naděje.

Momentálně nevím, co chci...

Jen co budu mít možnost... udělám to znovu.

Můj život bude mít zase smysl. Je to to jediné, na co se těším a co mě zároveň děsí.